co se pise

BIG BENG! - 9. číslo - 3.5.2001

ČESKÉ SRDCE
Bosou nohou kamením

Jaroslav Špulák

Na obalu pátého alba Českého srdce je stará posmrtná keltská maska. Kdysi její obrázek poslal z Ameriky jako inspiraci na obal kapele kamarád. Původně na líc předešlé desky "Oheň, voda, vzduch", jenomže tehdy nepasovala k tématu. Podle xeroxu pak udělal Petr Kavan dřevěnou kopii. Nechala se pozlatit, nafotila se a mohla na obal. Je to jediná maketa té masky, která nyní vypadá mnohem lépe, než originál. Až uvidíte hrát České srdce 10. května v pražském Lucerna Music Baru, vzpomeňte si. Michal Šenbauer, kytarista a zpěvák kapely, má takových pozoruhodností víc.

Když pohlédneš na první album z roku 1989 a aktuální z roku loňského, jaký mezi nimi cítíš zásadní rozdíl ? Jak se na více než desetileté cestě naplnily tvé představy poté, co jsi odešel ze skupiny ZOO a vymyslel České srdce?

Každé naše album byl určitý vývojový stupeň a já si ani na jedno nedovolím plivat. České srdce se dalo dohromady při první desce, kdy jsme bez nějakých plánů a kalkulu měli o jejím zvuku docela jasno. Vylezlo z toho, myslím, velice povedené album. Srdce z Avalonu, naši druhou desku, ovlivnil odchod Pavla Kučery. Cítím z ní, že jsme hledali, co budeme vlastně dál dělat. Vylezla především titulní písnička a Irská suita, která byla instrumentálně dost zajímavá. Některé písně z té doby se mi ale dnes už příliš nelíbí, myslím, že neměly dobrou, především textovou stránku. Pohřebiště hitů byly vlastně coververze, taková legrace. V tu dobu jsme hráli s Alanem Stivellem a byli jsme tak vytíženi, že jsme si v Čechách nemohli domluvit ani studio, ani koncerty. Přijeli jsme do Prahy a měli jsme doma zprávu, že za týden jedeme s Alanem zase někam jinam. Ta deska vznikla tak, že jsme hráli s dudákem v Bretani po hospodách, abychom se nenudili, a z legrace si to nahrávali. V Čechách jsme dotočili bicí a basu, sestřihali jsme to a vydali. Jedna písnička je sestříhaná třeba ze tří koncertů. Byla náhoda, že se to povedlo, ta deska je svým způsobem neopakovatelná. "Oheň, voda, vzduch" vyšla v období, kdy jsme kapelu tvořili jenom s houslistou Karlem Holasem. Byla točená v časové a finanční krizi. Stála nás dvěstě třicet tisíc. Neměli jsme v té době na jídlo a protočili jsme denně osm tisíc korun. Bylo to dost deprimující. Pak jsem si řekl, že se buď vykašlu na hudbu, nebo si postavím vlastní studio, protože už nechci takový stres nikdy prožívat. Znamení jsme už točili v mém studiu. Udělali jsme na něm strašně moc práce, vznikalo celý rok. Nepustili jsme ho ven, dokud nebylo stoprocentně hotové. Mám pocit, že ty písničky navázaly na první počin. Osobně ho mám ze všech našich alb nejraději.

Někdy v osmdesátém roce jsi odešel ze ZOO, které hrálo hudbu, jež se blížila tomu, co jsi později dělal s Českým srdcem. Nebylo tehdy reálné, abys své nápady realizoval tam?

Hlavní problém tenkrát byl, že se ze ZOO začala vytrácet zábava a živá atmosféra při koncertech. Písničky byly z velké části naprogramované, takže jakmile se nám rozbilo nějaké elektronické zařízení, a v té době ty nástroje nebyly moc spolehlivé, byl koncert naprosté fiasko. Necítil jsem se tam dobře a věděl jsem, že nemá smysl v ZOO setrvávat.

České srdce hraje v zásadě keltskou muziku, ty sám se k té historické době hlásíš. Bylo to v tobě odjakživa, nebo jsi se s tím směrem setkal až v ZOO, které s keltskou hudbou rovněž koketovalo?

Poprvé jsem se s ním jako muzikant setkal v ZOO, konkrétně u Jirky Chlumeckého, který tyhle motivy vymýšlel. Osobně se mi ta hudba vždycky líbila a v ZOO jsem k ní začal víc tíhnout. Pak jsem měl možnost hrát s Alanem Stivellem, který tohle mé hudební přesvědčení umocnil.

Co je na keltské hudbě tak přitažlivého?

Líbí se mi melodika a možnosti v aranžích. Není to jen basa, kytara a bicí, ale objevují se v ní píšťalky, housle a další nástroje, které tvoří novou a novou melodii. Člověk může původní námět rozvinout a dokreslit trochu jiným způsobem, než že bude hrát jen základní akordy. V keltské hudbě jde o atmosféru. Když jsme objevili s Českým srdcem francouzskou Bretaň, byli jsme najednou jako v pohádce. Pak jsme zjistili, že u nás jsou taková místa také. Začali jsme mít mnohem užší vztah ke kamenným stavbám a k přírodě, keltská hudba a filosofie začaly být součástí našeho života. Když je člověk objeví a je jimi nadšen, neví, proč by dělal něco jiného.

Vím, že věříš v reainkarnaci. Myslíš, že jsi v některém z minulých životů pobýval ve výsostně keltské době a oblasti?

Abych to vysvětlil, já v reainkarnaci věřím, ale nevěřím tomu, že někdy budu vědět, kde jsem žil a co jsem tam dělal. Podle mě je energie nezničitelná a proto si myslím, že z nás musí něco zůstat. Člověk prožívá takové věci, že má občas pocit, že už na tom a tom místě byl. Jenom mi není jasné, jestli se mi to nezdálo, jestli to nebyl sen. Pak se ale nabízí otázka, jestli ten sen nebyl to, co už jsem jednou zažil.

V Tuchoměřicích u Prahy, kde nyní bydlíš, jsi se před nějakými pěti lety pokusil postavit své keltské stanoviště. Povedlo se?

Prostory jsou naprosto přírodní, kámen, ze kterého je stavení postavené, je čistá opuka. Jsou tam nenahozené místnosti, kde všude ční ze zdi tenhle kámen. Mimochodem, je to vynikající akustický materiál do studia, protože ty kameny jsou nepravidelně postavené a vzniká nenapodobitelný zvuk. Důležité je, že se člověk v takové místnosti cítí přirozeněji než ve studiu, kde na něj ze stěn koukají molitanové čuflíky. Proto jsem tam udělal studio. Ještě před pěti lety bylo na tom místě uhlí a kočka tam přiváděla na svět koťata. Když jsem studio budoval, všiml jsem si, že tam bydlelo nějaké domácí zvíře. Myslí, že všechny tyhle věci se určitým způsobem promítnou i do hudby, která tam vznikne. Není to prostor, který žije pět let, ale třeba šedesát a víc. Když jsem hledal místo, kde bych chtěl žít, dospěl jsem k závěru, že bude lacinější koupit si dům, něž zvětšit sídlištní byt. V té době, a myslím si, že je to ještě dnes, se daly v okolí Prahy sehnat domy za slušnou cenu. Najednou jsem objevil jeden, který stál na krásném místě a když jsem ho obešel, byl z jedné strany nenahozený. Lidé, kteří ho prodávali, mi poskytli všechny fotky, jenom ne tu z nenahozené strany, protože jim to přišlo ošklivé. Já ale najednou viděl Bretaň. Pak jsem o ten dům ještě měsíc bojoval, abych ho mohl koupit. Kolem jsou lesy, do Prahy je to patnáct minut autem.

Byl v tom domě už na návštěvě keltský hudební guru Alan Stivell?

Kdyby u nás do té doby byl, určitě bych ho pozval. Ještě se to nepovedlo. Od té doby, co jsme s ním přestali hrát, udělal dvě nové desky. Teď čekám na příležitost, kdy budeme moci udělat v Praze nějaký společný koncert. Myslím si, že nás má moc rád. Před časem nám posla fax, že by chtěl udělat v Praze společný koncert Alana Stivella, Simple Minds a Českého srdce.

Jak se v tvém domě cítily Lucie Bílá a Blanka Šrůmová a, když na novou desku Znamení nahrávaly vokální party?

Myslí, že obě byly docela nadšené. Pozval jsem je na nahrávání proto, aby byla ta deska co nejlepší. Nepovažuji se za žádného zpěváka, spíš pracuju s barvou hlasu a výrazem. Můj hlas je dost nízko položený, a tak jsem dospěl k závěru, že kdyby se na albu objevily ženské vokály, bude to ono. Díky tomu, že se Znamení mohlo točit tak dlouho, vznikaly neustálé nápady na další a další hosty. Proto je jich na desce tolik. Když jsme České srdce dávali dohromady, hráli jsme současně jako doprovodná kapela Lucie Bílé. Ona byla vždycky skvělá a spontánní. Připadlo nám ideální ji poprosit, aby s námi písničku Bosou nohou žárem zazpívala, protože atmosféra jejího hlasu odpovídá přesně atmosféře písničky. Odvezli jsme jí demosnímek a po týdnu jsme si volali a ona řekla, že jí to připomíná písničku z nějaké pohádky. Chtěla ji nazpívat, takže jsme se ještě domluvili s Monitorem, kde má exkluzivní smlouvu, aby jí dal svolení. Povedlo se to s tím, že Monitor bude moci tuto skladbu využít na nějakou svou kompilaci, což je zase příjemné pro nás, protože to bude dobrá reklama. Vzniklo to tedy díky tomu, že Lucka chtěla zpívat a Monitor jí to dovolil. Ona i Blanka Šrůmová odvedly skvělou práci.

Jak tedy nové album hodnotíš?

V minulosti jsme vždycky přemýšleli hlavně o hudbě a na texty jsme neměli tolik času, dělali jsme je na poslední chvíli. Teď se to změnilo,soustředili jsme se i na ně, a myslím, že je to znát. Jsou v jedné rovině s hudbou.I díky tomu jsem s albem spokojen. Od té doby ale došlo ke změně na postu houslisty. Zdeněk pohorský se dal na meditace, našel si svou životní filosofii a přišlo mu, že hudba není to, co by chtěl dělat. Nový houslista se jmenuje Luboš Lisner. Když odcházel Karel Holas, měl jsem z toho drobné psychické krize. Pak přišel Zdeněk pohorský, který hrál trochu jinak, víc srdečně, míň technicky, a kapela mohla dál fungovat. Když odešel Zdeněk, měl jsem krizi dvouměsíční. Při ní jsem si vzpomněl na jednoho houslistu, se který jsem kdysi hrál a zjistil jsem, že dnes hraje úplně skvěle, víc rockově. Bylo to pro mě vždycky důležité dělat s lidmi, které ta hudba baví. Luboš to splňuje.