mladý svět

MLADÝ SVĚT - 13. číslo - 28.3.2001

ČESKÉ SRDCE JEŠTĚ BIJE
Jan Hlaváč

České srdce začalo hrát v roce 1989 a vzalo to pěkně zostra. Jeden z prvních koncertů neznámé kapely se konal ve velkém sále Lucerny, prvního alba s názvem České srdce se prodalo celkem slušných pětatřicet tisíc kusů a deska vyšla i v anglické mutaci. V průběhu devadesátých let zájem o kapelu kolísal podle toho, jestli hrála víc doma nebo v cizině, přesto se jí podařilo v Čechách vydat další čtyři řadová alba. Nad posledním z nich, Znamením, jsme se sešli s kapelníkem a zpěvákem Michalem Šenbauerem.

Zakládali jste tehdy před dvanácti lety České srdce s tím, že se budete snažit o hledání nějakého typicky českého derivátu rokenrolu?

Vůbec ne. Dali jsme se dohromady jako parta lidí, kteří k sobě měli sympatie a společně žili nočním životem, teprve pak nás napadlo, že bychom mohli společně taky hrát. Já jsem poslouchal Pink Floyd a Led Zeppelin a o etnickou muziku jsem se moc nezajímal.

Nakonec jste se etablovali jako rocková kapela s keltskými prvky. Brali jste keltství vážně?

V našem případě jde spíš o sympatie k melodice keltské hudby a k veselému způsobu života: byli to lidé, kteří hodně a často oslavovali. Vzali jsme si z keltské kultury to, co se nám líbilo a hodilo. Nikdy by mě třeba nenapadlo řešit, jestli jsem lepší a větší Kelt než ty.

Jak jste přišli k nálepce keltského rocku?

Na jednom festivale v Holandsku, kde jsme se dozvěděli, že hrajeme keltskou hudbu. A když nás pak pozvali do Bretaně na festival etnických kapel, bylo rozhodnuto. Na jeho organizaci se podílel jakýsi Čech trvale žijící ve Francii a ten se sháněl po kapele, která by byla typicky česká. Když zaslechl název České srdce, řekl prý, že je to přesně to, co hledá.

Tam jste se seznámili s legendárním hráčem na keltskou harfu Alanem Stivellem?

Toho jsme poznali díky malíři Reonu Argondienovi, který je původem Čech, ale v té době žil už patnáct let v Bretani. Koupil si tam na krásném mystickém místě mlýn, který zrekonstruoval podle svých představ o keltské kultuře. A žil v něm skoro hippiesáckým životem. Když jsme za ním poprvé přijeli, uvítal nás v jeskyni, kde hrála z nemožných reproduktorů nějaká hudba, měl na sobě dlouhý plášť a na hlavě obrovský klobouk se sovími pery...Pak jsme vystupovali na Reonově vernisáži, kam přišel s harfou i Alan Stivell a požádal nás, jestli bychom ho nedoprovodili v televizním vystoupení. Od jeho producentů jsme dostali nabídku na několik společných vystoupení, z nichž se nakonec vyklubalo turné, které trvalo dva roky. Objeli jsme Anglii, Skotsko, Belgii, Francii, Itálii a Kanárské ostrovy.

Jaký je Stivell člověk?

Je mladý duší, otevřený experimentům a při skládání písniček je hodně hravý. Líbil se mi jeho způsob zkoušení. Doma jsme byli zvyklí se dohodnout na termínu zkoušky, ráno se sejít a pak celý den makat, kdežto s Alanem jsme si ráno dali kafe a kalvados, chvíli zkoušeli a pak jsme třeba sedli na kola a jeli na výlet. Bylo to daleko volnější, nezkoušelo se tak intenzivně, ale člověk si víc uvědomil co a proč hraje.

Brali vás tamní hudebníci jako raritu?

České srdce pro ně byla zvláštní odnož keltské hudby. Na koncertech jsme kombinovali vlastní písničky s lidovkami a písničkami od U2 nebo Zeppelinů, ale všechny jsme hráli podobným způsobem. To byla v Bretani dost velká zvláštnost, nikde jsme tam nenarazili na kapelu, který by dělala něco podobného.

Jak vypadá muzicírování v bretaňských hospodách?
Nejčastěji se sejdou chlapi s dudami, píšťalkami a bubínky, sednou si ke stolu, a když usoudí, že je dobrá nálada, začnou pomalu vytahovat nástroje. Končívá to tak, že u stolu je třeba dvacet lidí, kteří hrají, a kolem nich stojí dalších deset, kteří si nástroje zapomněli doma. Jsou tam buď takovíhle čistě lidový muzikanti, nebo kapely hrající bigbít francouzského typu, který bývá trochu hozený do punku.

Je jednoduché mezi ně zapadnout?

Kupodivu ano. Ačkoliv jsme neuměli dobře francouzsky a bretaňsky už vůbec ne, cítili jsme se tam jako místní.

Jakým životním stylem jste tam žili?

Na měsíc jsme si pronajali dům, kde jsme zkoušeli a kde byla naše základna. Odtud se vyjíždělo na festivaly a do hospod, a když to někdy bylo zpátky hodně daleko, zůstávali jsme spát u nějakých lidí, které jsme potkali. Zvykli jsme si tam na zvláštní biorytmus: hráli jsme do dvou hodin do noci, pak jsme z radosti třeba do šesti pili, kolem osmé zalezli do postele, ve čtyři odpoledne se probudili a jeli zase někam hrát.

Zatímco jste se za hranicemi takhle dobře bavili, české publikum na vás pozapomnělo a zájem, který byl o České srdce na začátku devadesátých let, začal upadat. Mysleli jste na to?

Všechno něco stojí, ale zkušenost z hraní s Alanem Stivellem se nám zúročila na posledních deskách. A potom - myslím si, že natrvalo jsme z očí českého publika nezmizeli.

Po vydání předposlední desky Oheň, voda, vzduch od vás odešel houslista Karel Holas a zakotvil u Českomoravské hudební společnosti, jejíž vzestup nebyl tak strmý jako kdysi vzestup Českého srdce. Čechomor začínal v malých hospůdkách, teprve po několika letech naplňoval velké sály a teď se chystá vyrazit na zkušenou do světa, zatímco vy jste v roce 1989 začali rovnou Lucernou.

Bylo to trochu riskantní. Ten koncert se konal asi dva dny po vydání prvního alba a lidé naše písničky nemohli ještě pořádně znát. Jenže my jsme si tehdy říkali: Kdo se bojí, nesmí do Lucerny, a vymysleli si mystifikaci, že se koná den rokenrolu na počest Billa Haleyho. Dopadlo to tenkrát dobře taky díky tomu, že jsme si pozvali hodně hostů, kteří byli daleko známější než my.

Na všech albech vyjma remakového Pohřebiště hitů je u skladeb často uváděno kolektivní autorství hudby, teprve na poslední desce, Znamení, jsi pod většinou písniček podepsán ty...

Když začínalo České srdce hrát, snažil jsem se razit myšlenku, že když muzikanti mají pocit, že písnička je jejich společné dítě, bude to celé lépe fungovat. Postupem času jsem přišel na to, že to naopak funguje hůř. Všichni nakonec zpohodlní, a když je potřeba napsat písničky, nikdo nic nedělá, protože spoléhá na to, že dítě, které se možná narodí, bude stejně zase společné. Uvádění jmen konkrétních autorů je hlavně věc motivace.

Je pravda, že původně ses zuby nehty bránil, abys v Českém srdci nemusel zpívat?

Předtím jsme s Davidem Kollerem založili ZOO, kde jsme se ve zpívání střídali, a mě se to nějak zajedlo. Být zpěvákem, tedy tím, kdo je nejvíc na ráně, je hodně zodpovědná věc nemůžeš se jeden večer odrovnat, protože víš, že druhý večer budeš zase muset táhnout koncert. Myslel jsem, že v Českém srdci budu jenom hrát na kytaru, a když odešel Pavel Kučera, udělali jsme dokonce konkurz na zpěváka. Jenže pak jsem viděl ty všelijaké typy, co se přihlásily, a došlo mi, že takhle to nepůjde. Na albu Srdce z Avalonu jsem začal zpívat a pak už se s tím nedalo nic dělat. Teď už mi to nevadí, už jsem si zvykl.

Na desce Znamení se pyšníte hvězdnými hosty, jako jsou Lucie Bílá, Jan Hrubý nebo Michal Pavlíček. To byl obchodní tah?

To si myslí spousta lidí a zvlášť v případě Lucie Bílé se to samo nabízí. Tuhle desku jsme točili ve vlastním studiu, takže bylo hodně času přemýšlet a dobrušovat. Napsali jsme písničku Bosou nohou žárem, kde zpívám hodně nízko, a potřeboval jsem vedle sebe nějaký hlas, který by ji trochu rozsvítil. Přišlo nám, že k té písničce by se přesně hodila Lucka.Známe se s ní dlouho - když jsme České srdce zakládali, jezdili jsme s ní rok jako její doprovodná kapela.

Znamení je už druhá deska, kterou vydáváte pod hlavičkou vlastního vydavatelství. Co vás přimělo k tomu, založit si svoji firmu?

Když jsme měli rozdělané album Oheň, voda, vzduch, tak nám týden před natáčením v Bontonu oznámili, že naši další desku už vydávat nebudou. Moc se nám nechtělo obíhat firmy a prosit, a tak jsme si našli cestu, jak si vydávat desky sami. Má to svoje nevýhody, ale i řadu velkých výhod. Kdysi se nás třeba vydavatelství snažilo tlačit, abychom hráli podobně jako Rednex, tedy jakési popové country s houslemi. Takhle bychom nechtěli dopadnout, hrát něco, co necítíme. Mockrát se mi potvrdilo, že je určitě lepší být absolutně svobodný, než relativně zajištěný.